Dávno předtím, než se objevily schránky na schovávanou a videa plná chroupání, jedli lidé na mnoha kontinentech jíl, křídu a hlínu — a ne jen tak z rozmaru. Člověk snadno nabude dojmu, že to celé začalo sociálními sítěmi, když se pohybuje v úzké online komunitě. Nezačalo. Internet to jen zviditelnil i lidem, jako jsem já, kteří by na to jinak nikdy nenarazili.
V mnoha západoafrických zemích se kaolinový jíl (někdy zvaný calabarská křída nebo ndom) stále prodává na běžných trzích. Někteří lidé ho jedí během těhotenství proti nevolnosti, jiným prostě chutná a pro řadu těch, kteří se mezitím přestěhovali do zahraničí, znamená návrat k jeho pojídání méně ukojení chuti a více návrat domů. I proto se západoafrický kaolin vůbec vyváží do světa: slouží diaspoře, nejde o módní trend.
V některých částech Indie má pojídání hlíny rituální kořeny a souvisí s ájurvédou. Podle tradice se věří, že určité jíly podporují rovnováhu v těle — nečiním tím žádné zdravotní tvrzení. Bentonit, multani mitti a jíl zvaný dryfruit clay mají zajímavou strukturu i výraznou chuť a často se pojí s půstem nebo obřadním užíváním stejně jako s prostou osobní zálibou.
V Mexiku se s minerální hlínou zachází spíš jako s přísadou než jako s něčím odděleným od jídla. Tequesquite, minerály bohatá, slané soli podobná hlína, se používá v tradiční kuchyni, zejména do tamales. Hranice mezi „jídlem“ a „hlínou“ se prolíná mnoha podobami mexické geofagie.
Na americkém Jihu, zvláště ve venkovských černošských komunitách, se tomu historicky prostě říkalo pojídání hlíny. Zvyk se předával z matek na dcery a spojoval se s těhotenstvím, útěchou a často také se stigmatem, které nemělo nic společného s tím, že by na samotné praxi bylo něco neobvyklého. Jižanská bílá křída a červený jíl z Georgie se dříve prodávaly v obchodech u silnic. Část této tradice přetrvává dodnes, byť tiše.
A v některých částech And se jíl odpradávna používal spolu s určitými hořkými hlízami k neutralizaci jejich toxinů. Je to skutečně důmyslná praktická znalost předávaná po generace, která se zároveň objevuje v obřadních a předkovských souvislostech.
To, co to všechno spojuje, není chuť ani struktura, ale pouto. K půdě, ke kultuře, k rodině. Tyto jíly neprodávám proto, abych na této historii vydělával. Snažím se je zodpovědně získávat z oblastí, odkud pocházejí, a řádně je popisovat, protože příběh, který se za jílem skrývá, je přinejmenším stejně zajímavý jako jeho chroupání a zaslouží si víc než zjednodušení na titulek „lidé jedí hlínu“.
Upozornění: Tento text slouží pouze k informačním účelům a pro zájemce o tuto zálibu. Mé produkty nemají certifikaci pro použití jako potravina a prodávají se pro sběratelské, kreativní nebo smyslové potěšení. Někteří lidé se rozhodnou ochutnat přírodní materiály, jako je hlína; je to výhradně jejich osobní rozhodnutí a činí tak výhradně na vlastní nebezpečí. Konzumaci nepodporuji a nenesu odpovědnost za případné nepříznivé účinky.
počet komentářů: 0