Indická terakota se často hází do jednoho pytle, ale červená a hnědá jsou opravdu odlišné jíly, co se týče křupání, nejde jen o různé barvy téže věci.
Červená terakota získává svou sytě červenou až červenohnědou barvu díky vysokému obsahu oxidu železitého a její chuť odpovídá vzhledu – je výrazná, nikoli jemná. Je bohatá na minerály, po vypálení bývá často pevnější a hrubší a mezi zuby působí zrnitěji, což je přesně to, co mnozí hledají, když chtějí pořádně vydatné křupání. Očekávejte zemité tóny, náznak kovové chuti a občas něco připomínajícího kouř nebo dřevěné uhlí. Podle způsobu vypálení má střední až vysokou tvrdost a rozhodně o sobě dává vědět. Není to jíl pro klidné, nenápadné chvíle.
Hnědá terakota je jemnější. Její barva sahá od světle hnědé až po odstíny připomínající čokoládu či okr a obsahuje méně železa a vyváženější směs křemičitanů a stopových minerálů, díky čemuž má jemnější, mírnější chuť. Co se týče textury, je křídovější a méně hrubá, snadněji se rozpadá, takže vyhovuje těm, kdo chtějí zemitý charakter bez námahy. Chuť bývá mírná, někdy prašná nebo trochu připomíná čerstvou půdu po dešti; občas se popisuje jako hlinitá. Má nízkou až střední tvrdost a hodí se spíš na každý den než pro zvláštní příležitosti.
Žádná z nich není objektivně lepší. Pokud chcete výrazné křupání s převahou minerálních tónů a pořádným odporem, je pro vás červená. Pokud chcete něco jemnějšího, čím se můžete bez obav zabývat většinu dní, aniž by to ovládlo celý zážitek, zvolte hnědou. Upřímně, vyzkoušet obě je polovina zábavy, kterou objevování indické terakoty přináší.
Upozornění: Tento text slouží pouze k informačním účelům a pro zájemce o koníčky. Mé výrobky nemají certifikaci pro styk s potravinami a prodávají se pro sběratelské, kreativní nebo smyslové účely. Případná konzumace je výhradně osobním rozhodnutím a probíhá výhradně na vlastní riziko. Konzumaci nepodporuji a nenesu odpovědnost za případné nepříznivé účinky.
počet komentářů: 0