Jsem jediný, komu voda z hliněného džbánu chutná líp než voda úplně odkudkoli jinud?
Stačí před někým, kdo s ním vyrůstal, zmínit jarro de barro a sledujte, jak se mu změní výraz. Totéž platí pro matku v koutě kuchyně něčí nani. A pokud patříte mezi mé Picans nebo Geophagians, dost možná se k tomu výrazu přidá i velmi specifická chuť. Takže tohle mám na seznamu už nějakou dobu.
Jarro de barro je mexický hliněný džbán, tradičně vyráběný z porézní, při nízké teplotě vypalované terakoty a používaný k uchovávání chladné pitné vody. Tyto nádoby mají podle velikosti a tvaru několik názvů. Jarrito de barro je malý pohárek. Cántaro nebo botellón de barro je velký, baňatý džbán na vodu. Olla de barro je hrnec na vaření, podle kterého se jmenuje café de olla. Stejná hlína, stejná vůně, jiné využití.
Proč tedy ta voda chutná právě takhle?
Dějí se tu dvě věci a jen jedna z nich je vědecky potvrzená.
První je teplota. Nepolevovaná terakota je porézní, takže skrz její stěny prosákne trocha vody a na vnější straně se odpaří. Odpařování odvádí teplo, takže voda uvnitř zůstává chladnější než okolní vzduch. Španělsko má botijo, Indie matku a surahi, Mexiko jarro a cántaro. Stejný trik, na který přišli lidé v horkých krajích dávno předtím, než někdo vlastnil ledničku. A studená voda chutná svěžeji. O tom snad nikdo nepochybuje.
Druhá věc je samotná hlína, a právě tady to začíná být zajímavé pro nás. Voda, která stojí v neglazované terakotě, nasaje vůni hlíny a možná i stopu minerálů, které obsahuje. Nový jarro má nejsilnější chuť a většina lidí říká, že se hliněná příchuť po pár dnech používání zmírní (což některé lidi, upřímně, dost mrzí). Nenašel jsem žádnou pořádnou studii, která by přesně určila, které sloučeniny za co mohou, takže nebudu předstírat, že to vím. Mně jde ale hlavně o vůni. Chuť je stejně z velké části o vůni a mokrá terakota má hodně blízko k petrichoru, vůni suché země po dešti, po které je pojmenována řada mých produktů.
Proč ji milují především Geophagians
Pro většinu lidí je voda z hliněného džbánu příjemná nostalgická záležitost. Pro každého, koho honí mlsná na hlínu, je to něco úplně jiného.
Pokud žijete s geofagií nebo pikou, víte, že ta chuť není jen o křupání. Hodně jde o vůni. Ten prašný, vlhký, lehce železitý odér, který vás praští do nosu, když otevřete nový sáček terakoty. Voda z jarro de barro vám tu vůni nabídne s každým douškem, ale bez křupání. Mně to připadá jako sledovat trailer k filmu. Trochu to poškrábe tam, kde to svědí, ale pak máte ještě větší chuť na skutečnou věc. LOL.
Opravdu by mě zajímalo, jestli někdo z vás pije vodu z hliněného džbánu, aby trochu zahnal chuť na terakotu, třeba v práci, kde zrovna nemůžete na poradě sedět a lámat hliněné nádoby. Pomáhá to, nebo je to ještě horší? Dokážu si představit obojí, tak mi dejte vědět.
Mimochodem, tohle se používá už 400 let
Tohle se mi na tom líbí. V 17. století se v okolí Tonalá v mexickém státě Jalisco vyráběly leštěné džbány na vodu z červené hlíny zvané búcaros de Indias a posílaly se do Španělska, kde představovaly skutečný luxus. Lidé si jich cenili pro vůni a chuť, kterou dodávaly vodě. A když pak vodu vypili, spousta španělských dam z vyšší společnosti džbán snědla. Po malých kouscích, jako bonbony. Věřilo se, že jim to zajistí bledou pleť, která tehdy byla v módě.
Objevuje se to na jednom z nejslavnějších obrazů světa. Na Velázquezově obraze Las Meninas (1656) podávají malé infantce Margaritě vodu v drobném búcaru na stříbrném podnose. Dramatik Lope de Vega si z toho už v roce 1608 dělal legraci: „Niña de color quebrado, o tienes amores o comes barro.“ Zhruba: „Bledá dívko, buď jsi zamilovaná, nebo jíš hlínu.“
Takže až vám někdo řekne, že křupání hlíny je divné, španělský královský dvůr by si s ním rád promluvil.
Tohle si prosím přečtěte: olovo
Nemůžu napsat celý článek o jarros de barro a přeskočit nudné bezpečnostní informace, protože na tom opravdu záleží.
Mnoho tradiční mexické keramiky se stále dokončuje glazurou na bázi olova. Je levnější a dodává výrobkům krásný lesk, takže ji spousta hrnčířů pořád používá, a olovo se může uvolňovat do obsahu, zvlášť když je horký nebo kyselý. A co hůř, americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) našel hrnce označené „bez olova“, které olovo obsahovaly. Pokud si tedy kupujete jarro de barro, ze kterého chcete skutečně pít:
1. Vyberte si nádobu, která není uvnitř glazovaná, nebo má certifikaci, že neobsahuje olovo. V Mexiku hledejte označení barro sin plomo nebo organizace jako Barro Aprobado, které keramiku bez olova certifikují.
2. Nespoléhejte se jen na razítko „bez olova“. Domácí testovací sady na olovo jsou levné a stojí za to je mít.
3. Všechno označené jako dekorativní nebo nevhodné pro styk s potravinami nechte jen na ozdobu. Bez výjimek.
4. Před prvním použitím ji nechte dlouho namočenou v čisté vodě. Nikdy nepoužívejte mýdlo.
A prosím, prosím, neokusujte své jarrito. Říkám to jako někdo, jehož vedlejší podnikání doslova spočívá v prodeji hliněných nádob ke křupání. Jarrito z tržnice není určené k jídlu. Nevíte, jaká je na něm glazura, nevíte, jak bylo vypálené, a není to totéž jako hlína, která byla získána speciálně ke křupání.
Proč je tedy neprodávám?
Krátká odpověď: jarros de barro neprodávám a ani to neplánuji.
Jsou velké, křehké a každou objednávku sama balím do (téměř) bezplastových obalů. Čtyřlitrový hliněný džbán by po cestě poštou dorazil jako velmi drahé terakotové drobky. I když, někteří z vás by je stejně snědli. Navíc nemůžu zaručit, že keramika určená k pití neobsahuje olovo, a raději neprodávám něco, za čím si nemůžu stát.
Co ale mám, je spousta jedlé terakoty, která v podstatě nabízí stejnou chuť z opačné strany.
Pokud hledáte chuť mexického barro, Cacahuates Japonés de Barro jsou drobné ručně tvarované terakotové oblázky s jemným, prašným křupnutím a spoustou minerálů z červené země. A kdykoli se mi podaří je sehnat (dlouho se neohřejí), mám na skladě také měkké mexické miniaturní hliněné nádobky od La Sobrina a jejich rozlámané kousky. Pokud chcete něco, co se nejvíc blíží kousnutí do pohárku, indické terakotové minipohárky jsou doslova miniaturními pohárky kulhad – hliněnými pohárky na čaj chai, které najdete po celé Indii – a Mini Matki jsou miniaturní verzí vodní nádoby matka, kterou jsem zmínila na začátku. Pokud chcete pořádnou vůni petrichoru, Shree Pots jsou pořádně křupavé a hodně zemité; a pokud se nemůžete rozhodnout, sáhněte po směsi Terracotta Tumbles.
Jedna upřímná poznámka. Moje terakota se prodává ke křupání, ne k uchovávání vody, a nebudu tvrdit, že má laboratorní certifikaci. U každého produktu je uvedeno, jak byl testován. Pokud není napsáno, že byl laboratorně testován, předpokládejte, že nebyl.
Z jarro pijte. Kulhad křupejte. Jen to možná nedělejte naopak.
Díky x
Upozornění
Moje výrobky z hlíny a křídy jsou přírodní materiály prodávané pro smyslové, zájmové a ASMR využití. Nemají certifikaci pro styk s potravinami a neprodávám je jako potraviny, doplňky stravy ani léky. Vím, že členové komunit zabývajících se pikou a geofagií mohou podle vlastního uvážení a na vlastní riziko hlínu křoupat, žvýkat, vyplivovat nebo polykat, ale požití těchto výrobků nepodporuji. Tento článek obsahuje obecné informace založené na mém vlastním výzkumu a zkušenostech, nikoli lékařské rady, a nejsem lékařka ani výživová poradkyně. Keramika určená k pití, včetně jarros de barro, může obsahovat olovo v glazuře: nikdy ji nejezte a před pitím z ní ověřte, že neobsahuje olovo. Pokud máte jakékoli obavy týkající se piky, geofagie, požívání nejedlých materiálů nebo vystavení olovu, poraďte se prosím s praktickým lékařem nebo jiným kvalifikovaným zdravotníkem, zejména pokud jste těhotná.
počet komentářů: 0