Kolumbie má za sebou několik opravdu skvělých let.
Terrón Panela se stal virálním hitem, ClayTok objevil videa z hor a najednou všichni chtěli kolumbijskou hlínu. Nestěžuju si. Do naší komunity to přivedlo spoustu milých lidí, kteří si předtím mysleli, že jsou na světě jediní, komu voní květináč.
Zatímco se tohle všechno dělo, Mexiko si tiše žilo po svém a mělo s tímhle zhruba o čtyři sta let delší zkušenosti než kdokoli na TikToku.
Mexická hlína je podle mě nejrozmanitější položkou v celém katalogu. Najdete tu sněhobílý kaolin, který se rozpouští jako studená smetana. Najdete tu surové, drsné hroudy z úbočí kopce. A také vypálené terakotové květináče, které křupnou jako sušenka. Tři naprosto odlišné zážitky z jediné země, a většina lidí vyzkouší jen jeden z nich.
Takže tady je pořádný přehled.
Nejdřív pár pojmů
Když znáte pár výrazů, celá kategorie vám začne dávat smysl a navíc se vyhnete nákupu něčeho jiného, než jste chtěli.
Barro je obecné španělské slovo pro hlínu nebo bláto. V naší komunitě tím téměř vždy myslíme vypálenou terakotu: květináče, talířky, figurky, cihly. Teplá oranžová barva, vysoký obsah železa, křupavá struktura.
Terrón znamená hroudu nebo kus. Terrón je surová zemina, vykopaná a usušená, nikoli vypálená a vytvarovaná. Právě tady najdete výrazné zemitě laděné chutě.
Caolín je kaolin, jemná bílá keramická hlína. V Mexiku se ho těží hodně a mexický kaolin bývá krémovější a méně vrže mezi zuby než některé africké a indické kaoliny, na kterých řada lidí začínala.
Cantarito je malý hliněný džbánek. Jarrito je malý hliněný pohárek. Platito je malý hliněný talířek. Všechny tři druhy se prodávají rozlámané na kousky a liší se hlavně tloušťkou a hlasitostí křupnutí.
To je všechno. Celý slovníček. Všechno ostatní jsou obměny těchto čtyř pojmů.
V Mexiku se hlína jí už opravdu dlouho
Tohle mě upřímně fascinuje a je to mnohem lépe zdokumentované, než si většina lidí myslí.
Búcaros aneb jak se mexická hlína stala evropským luxusním zlozvykem
V 17. století vyráběli hrnčíři v okolí Tonalá v Jaliscu leštěné nádoby z červené kameniny, kterým se říkalo búcaros de Indias. Nebyly glazované, takže fungovaly jako odpařovací chladiče, a hlína dodávala vodě uvnitř charakteristickou vůni a chuť. Do Španělska se jich dováželo obrovské množství a považovaly se za skutečně luxusní předměty.
A pak je španělská a italská aristokracie začala jíst.
Ne obrazně. Kousky, které se při přepravě rozbily, se jedly tak, jak byly, nebo se rozemlely a rozmíchaly ve vodě. Jedly je hlavně ženy, zvyk se rozšířil natolik, že se z něj stal oblíbený terč vtipů, a připisovaly se mu obvyklé účinky na trávení, zdraví i krásu. V textu muzea Victoria and Albert se uvádějí dobová tvrzení, že hlína pomáhala při žaludečních a kožních potížích i menstruačních příznacích a měla dokonce fungovat jako antikoncepce. Pro pořádek: nefungovala.
Tato praxe měla vlastní název, bucarofagia, a byla natolik běžná, že si z ní Lope de Vega dělal na jevišti legraci už v roce 1608: „Děvče bledé tváře, buď máš milence, nebo jíš hlínu.“ Velázquez namaloval na obraze Las Meninas okamžik, kdy se podává búcaro infantce. Búcaros se objevují i na zátiších vedle dováženého porcelánu, což vám přesně napoví, jak drahé byly.
Takže až vám příště někdo řekne, že jíst hlínu je nějaký zvláštní moderní internetový výstřelek, můžete mu připomenout, že to byl symbol společenského postavení na španělském dvoře v době, kdy se malovalo Las Meninas.
Posvátné zeminy
Druhou linií je náboženství, které tu žije dodnes.
V San Juan de los Lagos v Jaliscu a v Chalma ve státě México si poutníci kupují malé lisované kvádříky z místní zeminy, které se prodávají jako tierrita nebo tierra santa. Mívají zhruba 3 × 5 cm, jsou písčité a pórovité a prodávají se v bylinkářstvích a obchodech s náboženskými předměty stejně jako přímo u svatyní. Lidé je jedí jako projev víry a lidová tvrzení o jejich účincích se týkají všeho od trávení v těhotenství až po pevnost kostí u starších lidí.
Místní legenda v San Juan vypráví, že se tam na úbočí kopce zjevila Panna Maria jako dívka, která si hrála s hlínou a válela z ní malé kuličky. Odtud pochází pověst zdejší zeminy.
Řeknu vám to na rovinu, protože si myslím, že je to tady důležitější než kdekoli jinde v tomhle článku: zemina nasbíraná a slisovaná na poutním místě neprochází kontrolou kvality a mexická média v souvislosti s obchodem s tierrita konkrétně upozorňovala na arsen a olovo. Neříkám to proto, že bych tradici shazovala. Je to opravdu krásná součást živého kulturního dědictví. Je to ale také zemina z úbočí kopce, kterou prodává ten, kdo ji zrovna prodává.
A pak je tu prostě... každodenní život
Pod muzejní a poutní historií se skrývá obyčejný život. Hliněné nádoby se v Mexiku používají na vodu, vaření a servírování už tisíce let a neglazované barro ovlivňuje chuť všeho, co v něm je. Koktejl cantarito se v Jaliscu podává v hliněném pohárku právě proto, že pohárek mění chuť nápoje.
Když celá kultura záměrně pije z hlíny, sníst kousek jí už není tak velký skok, jak si lidé myslí.
Tři skupiny a jaké doopravdy jsou
Mexické kaoliny
Pokud jste dosud ochutnali jen africký kaolin, mexický caolín vás překvapí. Obvykle je jemnější, krémovější a nevrže tak výrazně. Mexičtí prodejci s ním navíc dělají zajímavé věci, místo aby ho jen nasypali do sáčku v surovém stavu.
Caolín Humo je uzený. Má tmavě šedou až antracitovou barvu a nepravidelné kousky. Chutná po kouři ze dřeva a mokrém betonu na jemném křídovém základu. Křupe jemně a čistě, pak získá hedvábnou, krémovou konzistenci téměř bez zrnek. Doporučila bych ho každému, kdo tvrdí, že kaolin je nudný.
Caolín Crema de Coco je sněhobílý, při prvním kousnutí pevný a spíš než aby se rozpustil, zhoustne a zkrémovatí. Pod lehce kouřovou zemitostí se skrývá náznak sladkosti připomínající kokos. Na kámen opravdu vydatná chuť.
Caolín Cremino je jemný. Má barvu světlého kamene, lehce a čistě křupne a pak se rozpustí v něčem, co připomíná spíš mléko než bláto. Ve vůni se objevuje petrichor a mokrý beton. Pokud dáváte přednost rozpouštění před křupáním, začněte tady.
Mexican Kaolin je neochucená varianta a na obyčejné podobě není nic špatného. Pevně křídově křupne, vytvoří jemnou hedvábnou pastu a chutná mírně po zemině a křídě, bez zrnitosti a lepivosti.
Mexican Holy Bars jsou výše zmíněná Tierrita de San Juan de los Lagos: bílé, jemné a práškové, s osvěžující vůní dešťové vody a pořádnou vůní vlhkého sklepa, jakmile navlhnou. Prodávají se jako součást živé tradice a také je tu tak popisujeme, bez jakýchkoli dalších tvrzení.
Terrones
Tohle je surové Mexiko. Vykopané, usušené, nevypálené a neupravené.
Terrón Chalma je intenzivní varianta. Je středně tvrdý až tvrdý, láme se na ostré práškové úlomky, místo aby se rozpouštěl, a jeho výrazná zemitá, prašná chuť přechází do tónů mokrého betonu, cementu a kovu. Některé šarže mají lehký mýdlový dozvuk, což je skutečná vlastnost materiálu, nikoli vada. Tady žádný krémový závěr nečekejte. Právě o to jde.
Regio-Style Clay Croutons, neboli terrones crotones regios, jsou směsí tepetate a nepálených cihel adobe, tedy materiálů, z nichž se v Mexiku staví už po staletí. Měkké, prašné kousnutí, rychle se rozpadnou na bohatou blátivou pastu a chutnají jako déšť dopadající na suchou zem. Nelepí se, mají příjemnou mírnou zrnitost a jsou mnohem jemnější než Chalma.
Mexican Emerald Clay (esmeralda arcilla) vybočuje z řady. Je to tlumeně zelená hlína, která při kousnutí pevně klade odpor a pak se vyhladí do konzistence připomínající cement, místo aby zůstala zrnitá. Má výrazně zemitou chuť, je poměrně hutná a po lehkém navlhčení se ještě víc zjemní.
Cantaritos, jarritos a další vypalované barro
Vypálená terakota je úplně jiná kategorie. Kaolin se rozpouští. Terrón se drolí. Barro křupe.
Hliněné květináče Cantarito jsou tenkostěnné nádoby sušené na slunci a vypalované v peci, prodávané celé nebo rozbité na kusy. Jsou středně měkké, rozpadají se zrnitě a písčitě a mají chuť suché pouštní hlíny a teplých terakotových minerálů. Právě jejich tenkost je dělá výjimečnými: místo tupého žuchnutí čistě křupnou.
Mexické miniaturní hliněné květináče se prodávají ve třech stupních rozbití a jde skutečně o různé výrobky. Celé květináče pro pořádné křupnutí, nalámané kousky pro tenčí a křehčí strukturu, která se roztříští na písčité krystalky, a drobky, když chcete texturu bez velkého závazku.
Rozbité platitos jsou úlomky malých talířků a jsou výraznější: středně tvrdé, s vůní připálené kameniny, kovovou příchutí a lehkým cementovým dozvukem. Je dobré vědět, že rozbitá keramika má ostré hrany. Protože opravdu má.
Bolillos y Sol jsou roztomilou variantou. Malé figurky z barro ve tvaru housek, sluníček, želv, mušlí a květin. Středně křupavé, s práškovým rozpouštěním a překvapivým květinovým tónem pod zemitou chutí.
Barro Wafer je lisovaný terakotový disk, který pevně křupne a pak se měkce rozpadne do křídové drobenky. Má bohatou chuť červené zeminy s náznakem sladkosti a vůni deště na suché půdě. Zároveň se ze všech výrobků v nabídce nejvíc podobá búcaros ze 17. století, a proto ho mám radši, než bych asi měla.
Cacahuates Japonés de Barro jsou drobné ručně tvarované oblázky pojmenované podle mexické pochoutky, kterou připomínají. Měkké prašné křupnutí, jemné práškové rozpouštění a teplé minerální tóny červené zeminy.
Zásoby mexických výrobků se hodně mění, takže některé z výše uvedených položek mohou být zrovna dostupné, nebo naopak vyprodané, podle toho, kdy to čtete. Spolehlivým zdrojem jsou produktové stránky, ne já.
Pár slov o Terrón Panela, protože se na něj všichni ptají
Terrón Panela je z Kolumbie, ne z Mexika. Vím. Ale ptáte se mě na něj nejčastěji a právě díky němu spousta z vás tenhle obchod objevila, takže stojí za to říct, kam patří.
Jmenuje se podle bloků nerafinovaného třtinového cukru, které najdete ve většině kolumbijských kuchyní, čistě proto, že je připomíná. Sladký není. Je to nejméně předvídatelná hlína, kterou mám v nabídce: jeden kousek je suchý a písčitý, další hutný a vlhký, a někdy se rozpadne na hustou blátivou hmotu plnou hrubých minerálních zrn. Má výraznou vůni po dešti, nakyslý dozvuk a každá hrst je jiná.
Jsem jediná prodejkyně v Evropě, která ho nabízí.
Není to marketingová fráze, ze které bych měla radost, spíš logistický fakt, který mě samotnou trochu udivuje. Pochází od Miku Golosinas v Kolumbii, od Angie, Horského děvčete, jehož videa to všechno odstartovala. Přímo od zdroje, v malých šaržích a čerstvě zabalený.
A upřímně, právě proto má smysl kupovat podobné věci od specializovaného prodejce, a ne z nabídky na tržišti. Ne proto, že bych byla lepší než kdokoli jiný. Ale protože hlína je přírodní produkt, který se mění podle toho, jak je skladovaný, a já vám můžu říct, kdy šarže dorazila, od koho pochází a jestli byla při balení ještě trochu vlhká. Když něco nevím, řeknu, že to nevím. A pokud něco testovala komunita, nikoli já, najdete to uvedené na produktové stránce.
Na tom mi opravdu záleží. Všechno ostatní je jen hlína v sáčku a té je všude dost.
Pokud teprve začínáte
Vyberte si raději po jednom výrobku z každé skupiny než tři ze stejné. Krémový kaolin, surový terrón a kousek vypáleného barro vám za týden prozradí o vlastních preferencích víc než kilo stejné hlíny za celý rok.
A pokud jsou k dispozici vzorky, sáhněte po nich. Za nákup 500 g něčeho, co vám nakonec vůbec nesedne, žádnou cenu nedostanete.
Díky, pa x
Upozornění: Tento text slouží k informačním účelům a pro zájemce o koníčky. Moje výrobky z hlíny a křídy jsou přírodní materiály určené výhradně pro smyslové zážitky, zájmové a sběratelské účely a ASMR. Nemají certifikaci pro styk s potravinami a neprodávám je jako potraviny, doplňky stravy ani léky. Výraz „jedlá hlína“ se v této oblasti často používá jako vyhledávací a komunitní termín, a to i na mých stránkách, ale neznamená to, že byl některý výrobek posouzen nebo schválen jako potravina podle právních předpisů Spojeného království. Přírodní jíly a zeminy se liší složením a mohou obsahovat přirozeně se vyskytující minerály a kontaminanty; britská doporučení pro bezpečnost potravin na to výslovně upozorňují v souvislosti s geofagií. Historická a kulturní tvrzení uvedená výše jsou podána jako historie, nikoli jako zdravotní doporučení, a o ničem, co prodávám, netvrdím, že má zdravotní účinky. Jakákoli konzumace je výhradně osobním rozhodnutím a probíhá výhradně na vaše vlastní riziko. Konzumaci nedoporučuji a nemohu nést odpovědnost za případné nežádoucí účinky. Pokud máte obavy ohledně pika nebo geofagie, obraťte se na praktického lékaře nebo jiného kvalifikovaného zdravotnického odborníka.
Zdroje
● Muzeum Victoria and Albert, „Nechte je jíst hlínu: mexické búcaros“: https://www.vam.ac.uk/articles/let-them-eat-clay-mexican-bucaros-ceramics
● Wikipedia, „Búcaro de Indias“: https://en.wikipedia.org/wiki/B%C3%BAcaro_de_Indias
● México Desconocido, „Objevte tajemství jedlé svaté zeminy z Chalmy a San Juan de los Lagos“: https://www.mexicodesconocido.com.mx/tierra-santa-comestible.html
počet komentářů: 0