Začátkem letošního roku se v samotném srdci Somerset House odehrálo něco nenápadného, a přesto pozoruhodného.
Do Londýna dorazilo Muzeum jedlé země a svět tentokrát geofagii nezpochybňoval. Naopak ji oslavoval.
Co bylo Muzeum jedlé země?
Výstava, která probíhala od 18. března do 26. dubna 2026, byla první zastávkou tohoto mezinárodně putovního projektu ve Spojeném království. Jeho autorem je umělec a výzkumník masharu.
Ve své podstatě nešlo jen o výstavu. Byla to multisenzorická hluboká sonda do geofagie, tedy odvěké a dodnes praktikované konzumace zeminy z kulturních, léčebných, a dokonce i kulinářských důvodů. A rozhodně ne v nějakém klinickém stylu za sklem.
Návštěvníci si mohli zeminy z celého světa prohlédnout, osahat, přivonět k nim, a dokonce je i ochutnat, prozkoumat stovky jedlých zemin (jíly, křídy a půdy bohaté na minerály z více než 40 zemí) a poznat textury, chutě i kulturní příběhy, které se skrývají za každým vzorkem.
Je to všechno, o čem tu každý den mluvím, jen se to ocitlo v popředí kulturní instituce Somerset House.
Ochutnávkový stůl, jaký tu ještě nebyl
Pro mě byla skutečným vrcholem ochutnávková tabule. Uprostřed výstavy stál společný stůl, kde mohli návštěvníci během komentovaných ochutnávek vyzkoušet vybrané zeminy. U každého vzorku byly uvedeny chuťové vlastnosti, minerální složení a kulturní souvislosti. Návštěvníci navíc mohli přidat vlastní poznámky k ochutnávce a přispět tak k rostoucímu, živému archivu zkušeností s jílem z celého světa.
Zní vám to povědomě? Mělo by. V podstatě jde o offline verzi toho, co tahle komunita dělá už léta — jen s lepším osvětlením a menším počtem doručených balíčků.
Proč na této výstavě záleželo
Nás, kteří se pohybujeme ve světě jílu, tato výstava zasáhla jinak, protože nabídla nový pohled na něco, čemu se často nerozumí. Geofagie tu nebyla představena jako podivnost, tabu ani něco, co se má skrývat. Naopak se jí věnovala jako kulturnímu dědictví, tradičnímu poznání a smyslovému i materiálnímu zážitku.
Součástí výstavy byla sbírka více než 600 zdokumentovaných vzorků z celého světa, z nichž každý byl spojen se skutečnými komunitami, tradicemi a osobními zkušenostmi. To je uznání na světové scéně.
Domluvila jsem malé setkání s dalšími milovníky jílu, abychom výstavu navštívili společně. Bylo to krásné připomenutí toho, jak moc tahle komunita lidem znamená i při osobním setkání, nejen online.
Udržitelnost v souznění s půdou
Za zmínku stojí ještě jedna věc. Samotná výstava vznikla z kompostovaných materiálů z předchozích výstav, a dokonce i z kávové sedliny z místních kaváren, čímž posouvala hranice udržitelného navrhování výstav. Je to nenápadné, ale silné poselství: země není jen něco, co konzumujete — jste s ní v neustálém vztahu.
Jemné připomenutí reality
Ano, součástí výstavy byla ochutnávka. Ale jako u všeho v této oblasti šlo o účast na vlastní riziko; vzorky nebyly prezentovány jako potraviny a ochutnávka byla zasazena do kontextu kulturního poznávání, nikoli lékařských doporučení. Zní to povědomě? Tušila jsem.
Na závěr
Geofagie po léta žila v tichých zákoutích internetu, předávala se mezi komunitami a víc se o ní šeptalo, než mluvilo nahlas. Několik týdnů tohoto jara měla své místo v jednom z nejikoničtějších londýnských kulturních prostorů: byla uznána, respektována a poznávána. Bylo načase.
Jestli jste někdy milovali vůni čerstvé země po dešti, zatoužili po oné minerální křupavosti nebo našli útěchu v dokonale suchém, křídovém křupnutí, i pro vás by tato výstava něco znamenala. Jsem ráda, že jsem mohla být její součástí.
Upozornění: Tento text slouží k informačním účelům a zájemcům o koníčky. Mé produkty nemají certifikaci pro použití jako potraviny a prodávají se ke sběratelským, kreativním či smyslovým účelům. O případné konzumaci rozhodujete výhradně vy a činíte tak výhradně na vlastní riziko. Konzumaci nepodporuji a nemohu nést odpovědnost za případné nežádoucí účinky.
počet komentářů: 0