Ze všeho, co prodávám, mají břidlicové tužky zdaleka nejméně exotický příběh.
Žádný posvátný svah. Žádná aristokracie 17. století. Žádné dva a půl milionu let působení větru. Byly to školní pomůcky. Miliony dětí je měly na lavici před sebou a pěkná řádka z nich si je strkala do pusy. A tak jsme se dostali až sem.
Podle mě jsou díky tomu zajímavější, ne méně zajímavé. Je to jediný produkt v obchodě, u kterého je cesta od obyčejného předmětu k oblíbené součásti komunity naprosto zřejmá.
Nejdřív: z čeho se vlastně vyrábějí
Břidlicová tužka není tyčinka ze střešní břidlice, jak si mnozí myslí, když o ní slyší poprvé.
Vyrábějí se z měkké usazené horniny, obvykle z jílové břidlice, historicky také z mastku nebo křídy, podle toho, co bylo v daném kraji k dispozici. Je dost měkká na to, aby zanechala stopu na břidlicové tabulce, a dost tvrdá na to, aby se z ní dala udělat špička. To je celé zadání.
Jílová břidlice je jemnozrnná vrstevnatá hornina a právě její vrstvy cítíte, když se tužka zlomí. Neroztříští se jako úlomek pálené terakoty a nerozpadne se na prášek jako spraš. Láme se podél vrstevních ploch, takže její lom působí uspořádaně, ne náhodně. Proto lidé mluví o vrstvách, ne jen o křupavosti.
I proto se břidlice chová v jednotlivých šaržích konzistentně, na rozdíl od neupravených jílovitých zemin. Je to hornina s vlastní strukturou.
Školní kapitola
Psací tabulky se v indických školách objevily překvapivě brzy. Al-Bírúní ve svém díle z 11. století popisuje, jak indičtí žáci píší bílou látkou na tmavý povrch zleva doprava. Tahle metoda tedy existuje už tisíc let, nejde o koloniální import.
Evropa ji ve větší míře převzala až později. Koncem 18. století se hlavním centrem břidlicové výroby stal Wales a v 19. století se psací tabulky používaly víceméně ve všech školách na světě. Od 30. let 20. století se začaly postupně vyřazovat, jak zlevňoval papír.
Rozdíl je v tom, že v Indii se používaly dál. Generace indických školáků se učily psát na tabulku břidlicovou tužkou dlouho poté, co Západ přešel na sešity a propisky, a na mnoha místech tato tradice nikdy úplně nezmizela. Jestli jste vyrůstali s takhti nebo břidlicovou tabulkou, měli jste tužku v ruce každý den po celé roky.
Roky. Na lavici. Na dosah ruky. Zapamatujte si to.
Odkud pocházejí a jak se vyrábějí
Centrem tohoto odvětví je okres Mandsaur ve státě Madhjapradéš. Výroba břidlicových tužek se oficiálně označuje za hlavní průmyslové odvětví okresu, což je opravdu zvláštní věta, když se mluví o psací potřebě. Dalším významným produktem Mandsauru je opium, což zmiňuji čistě proto, že na seznamu hospodářských odvětví okresu tvoří tu nejvtipnější možnou dvojici.
Vyrábějí se také nedaleko v Neemuchu, v některých částech Rádžasthánu v okolí Udajpuru a na jihu v Markapuru v okrese Prakasam ve státě Ándhrapradéš, kde má obchod s břidlicí dlouhou tradici.
Tradiční výrobní postup je stejně jednoduchý jako drsný. Jílová břidlice se těží v blocích. Ty se štípou podél přirozených vrstev, nařežou na hrubé tyčinky a pak se brousí a obrušují na požadovanou velikost a tvar. Nařezat, obrousit, vybrousit, zabalit. Většina práce probíhá v malých dílnách, ne ve velkých továrnách, a spousta se jí dělá ručně nebo pomocí jednoduchých strojů.
Je dobré vědět ještě o druhém způsobu výroby, protože pro vás je důležitější než pro školáka. Některé moderní břidlicové tužky se nevyrábějí z kamene přímým řezáním. Břidlice se rozdrtí na prášek, smíchá se pojivem (jílem nebo škrobem), vytlačí do tyčinek, usuší a vyleští. Výsledný výrobek vypadá stejně a píše stejně, ale jde o rekonstituovaný materiál s dalšími příměsemi.
O čem bych raději pomlčet nechtěla
Při řezání a broušení jílové břidlice vzniká obrovské množství prachu, který obsahuje krystalický oxid křemičitý.
U pracovníků vyrábějících břidlicové tužky se objevuje silikóza. Nejde o vzácný případ ani o okrajový problém. Je zdokumentována přinejmenším od 70. let 20. století, kdy studie zkoumala 151 lidí pracujících ve výrobě břidlicových tužek v Mandsauru a zjistila, že jak četnost výskytu, tak závažnost onemocnění přímo rostou s délkou praxe.
Mě ale opravdu zasáhl tento detail. V roce 1982 přijal stát Madhjapradéš zákon o fondu sociální péče pro pracovníky ve výrobě břidlicových tužek a zřídil zvláštní radu zaměřenou konkrétně na pracovníky tohoto odvětví v okrese Mandsaur, a to výslovně kvůli silikóze. Vláda státu přijala zákon pro jedno odvětví v jednom okrese. To se nestane, pokud situace není opravdu vážná.
Chci přesně vysvětlit, co to znamená a co ne, protože nemám zájem nikoho děsit.
Silikóza je plicní onemocnění. Vzniká vdechováním jemného kamenného prachu den co den po mnoho let, v dílně bez odsávání. Postihuje lidi, kteří kámen řežou, ne ty, kteří drží hotovou tužku. Nikdo nikdy silikózu z břidlicové tabulky nedostal.
Myslím si ale, že když si chcete něco užívat, měli byste vědět, jak se to k vám dostává. Někdo to nařezal. Upřímně, i proto mi tolik záleží na tom, od koho nakupuji a jestli mi dokáže něco říct o svém dodavatelském řetězci. Z volného pokoje ve Spojeném království nedokážu napravit celé odvětví. Můžu alespoň nepředstírat, že je to odvětví plné půvabu.
Proč je tedy lidé jedí?
Zeptejte se na to západní komunity lidí, kteří rádi chroupou, a odpověď dostanete hned: přesně to samé se stalo i tady.
Křída na tabuli. Křídové tužky. Měly je všechny školy a slušné procento dětí je vyzkoušelo. Některé dostaly vynadáno a přestaly. Jiné v tom potají pokračovaly. Jestli jste v téhle komunitě už nějakou dobu, ten příběh jste viděli ve stovce úvodních příspěvků: začalo to ve škole, křídou.
Břidlicové tužky jsou tentýž příběh, jen v indickém měřítku a po mnohem delší dobu. Měkká minerální tyčinka, každý den na lavici dítěte po celou dobu prvního stupně. Některým dětem se líbilo její křídové křupnutí a chladná, prašná chuť. A některé z nich vyrostly, ale tuhle zálibu nikdy neztratily.
Takže za velkou částí poptávky nestojí ani tak zvědavost jako vzpomínky. Pro spoustu indických a jihoasijských milovníků křupání není břidlicová tužka exotický jíl, ale doslova chuť sedmiletého dětství. Dostávám zprávy od lidí, kteří popisují vůni mokré břidlicové tabulky s takovými podrobnostmi, jaké si člověk pamatuje jen u něčeho, co mu v hlavě leží třicet let.
Připadá mi to opravdu krásné a je to dobrý argument proti představě, že tahle komunita dělá něco divného. Psací potřeby někdy vyzkouvala polovina školáků na planetě. Většina lidí s tím přestala. Někteří z nás tu prostě pořád jsou.
Barvy a jejich význam
Bílá je klasika a s velkým náskokem nejoblíbenější barva. Většina lidí si představí právě tu, používala se ve většině indických tříd a prodávám jí nejvíc. Čistá, křídová, vrstvená, jemná.
Pak je tu červená, růžová a černá, které se dají sehnat poměrně snadno. Červené a růžové tužky obvykle obsahují hodně železa, odtud jejich rezavé odstíny, a mívají minerálnější, kovovější chuť s nádechem mokré zeminy. Černá připomíná kouř a cement, je hutnější a výraznější. Právě ona podle mě lidi rozděluje nejvíc.
Žluté a zelené jsou vzácné. Vyskytují se častěji ve vícebarevných baleních než samostatně, a pokud chcete konkrétní barvu, právě na tyhle dvě si počkáte.
O barvách je dobré vědět jednu věc a raději ji zmíním, než abyste něco předpokládali. Barvu přírodní jílové břidlice způsobují látky obsažené v hornině: načervenalé a růžové odstíny většinou železo, šedé a černé organický uhlík. Ne všechny barevné břidlicové tužky na trhu ale mají přírodní barvu. Některé jsou obarvené pigmenty, zvlášť ty s jasnějšími a jednotnějšími odstíny, protože byly vyrobeny jako atraktivní psací potřeby, ne k jídlu.
Nebudu předstírat, že to vždycky poznám pohledem. Vy také ne. Je naprosto v pořádku se na to prodejce zeptat, a pokud odpovídá neurčitě, i to vám něco napoví.
Co mám právě v nabídce — upřímně
Břidlicová část obchodu má tento měsíc s dostupností zboží těžké období, a tak raději mluvím na rovinu, než abych vás posílala na stránku plnou tlačítek „vyprodáno“.
Právě teď zbývá přesně jeden sáček bílých břidlicových tužek, silnější řez, 100 g. To je všechno, co se samotných tužek týče. Černé a červené tužky, značkové bílé i smíšené multipacky a bílé břidlicové tyčinky jsou úplně vyprodané. Většinou jsou vyprodané také břidlicové tyčinky a kuličky od Rose Clay, i když několik kusů černých břidlicových tyčinek a bílých a černých břidlicových kuliček ještě zbývá.
Pokud sháníte konkrétně břidlici, sledujte oznámení o naskladnění, ne stránku obchodu. A jestli chcete poznat sortiment, aniž byste se k něčemu zavázali, smíšené břidlicové tyčinky vám po naskladnění nabídnou hned pět barev — nejblíž, co mám k ochutnávkové sadě břidlice.
Ještě jedna věc
U břidlicových tužek se pořád vracím k tomu, jak obyčejné měly být.
Nikdo neměl v úmyslu vytvořit smyslový produkt. Někdo potřeboval psát na tabulku, a tak rozřezal měkkou horninu na tyčinku. A pak tisíc let dělaly děti to, co děti dělají. Celá tahle kategorie vznikla náhodou.
Tak vzniká většina těch nejlepších věcí.
Díky, x
Upozornění: Tento text je určen k informačním účelům a zájemcům o koníčky. Mé jílové a křídové výrobky jsou přírodní materiály prodávané výhradně pro smyslové zážitky, zájmové účely, sběratelství a ASMR. Nemají certifikaci pro styk s potravinami a neprodávám je jako potraviny, doplňky stravy ani léky. Tento článek přináší obecné informace vycházející z mého vlastního výzkumu; nejde o zdravotní radu a nejsem lékařka. Přírodní kámen, jíl a křída se liší svým složením a mohou obsahovat přirozeně se vyskytující minerály a kontaminanty. Výše popsaná silikóza je nemoc z povolání postihující pracovníky, kteří při řezání a broušení vdechují kamenný prach, a nic v tomto textu by nemělo být vykládáno jako tvrzení o tom, co se stane při manipulaci s hotovým výrobkem nebo jeho konzumaci. Jakákoli konzumace je výhradně osobním rozhodnutím a děje se zcela na vaše vlastní riziko. Konzumaci nedoporučuji a nenesu odpovědnost za případné nepříznivé účinky. Máte-li jakékoli obavy ohledně piky, geofagie nebo požívání materiálů, které nejsou potravinami, poraďte se s praktickým lékařem nebo jiným kvalifikovaným zdravotníkem.
Zdroje
● Wikipedie, „Slate (writing)“ (Al-Bírúního zpráva z 11. století, materiály na výrobu tužek, velšská výroba, ústup od 30. let 20. století): https://en.wikipedia.org/wiki/Slate_(writing)
● Správa okresu Mandsaur, vláda státu Madhjapradéš, „Břidlicová tužka“: https://mandsaur.nic.in/en/district-produce/slate-pencil/
● Wikipedie, „Okres Mandsaur“ (opium a výroba břidlicových tužek jako hlavní průmyslová odvětví okresu): https://en.wikipedia.org/wiki/Mandsaur_district
● Rada pro sociální péči o pracovníky ve výrobě břidlicových tužek státu Madhjapradéš, zřízená podle zákona MP Slate Pencil Workers Welfare Fund Act z roku 1982: https://labour.mponline.gov.in/portal/services/Shramsewa/MpSlatePencil.aspx?langid=2
● „Prevalence silikózy a související problémy v Indii: přehled rozsahu“, Journal of Occupational Medicine and Toxicology (cituje studii Jaina a kol. z roku 1977, 151 pracovníků ve výrobě břidlicových tužek v Mandsauru): https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC11776177/
● Saiyed a kol., „Silikóza u pracovníků ve výrobě břidlicových tužek: environmentální a lékařská studie“, American Journal of Industrial Medicine, 1985: https://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1002/ajim.4700080207
počet komentářů: 0